Léčíme FÓBII
Jak se zbavit strachu ze psů
Díl první
Abychom fobii mohli úspěšně léčit, tak nejprve
musíme zajistit splnění následujících podmínek.
1. fóbii si přiznat si či fobii správně diagnostikovat
2. ochota pacienta (a jeho okolí) tento problém vůbec řešit
3. spolupracovat od začátku s odborníky s praktickými zkušenostmi na
danou problematiku
Jako u každé, léčby či terapie se jako první seznamujeme s pacientem,
zjišťujeme informace o prostředí v jakém žije. Cílem této části terapie je
nutné zjistit, jak fobie u daného člověka vlastně vznikla. Pro zjednodušení
provedeme jednoduchou klasifikaci fobií na dva typy. Buď se jedná o fóbii
vzniklou na základě reálného prožitku, ať již přímo pacienta, či přímé účasti u
např. útoku a nebo se jedná o sociální či kolektivní fóbii přenesenou např.
dětmi, rodinou (příčiny mohou být opět nejrůznější, a mohou být skutečně i na
historicky reálném základu) apod. Zpravidla
tedy řešíme kombinaci těchto fóbií.
Podívejme se nyní na jeden modelový případ.
Velmi častou příčinou je zážitek z dětství, kdy dítě kousl pes.
Nejprve trochu z kynologie – musíme správně rozlišit, zda se jedná o skutečné
pokousání, tj. napadení či obrana psa nebo zda se jedná o „poslední“ varování
psa před dalším skutečným útokem. Toto „poslední“ varování psem probíhá sice skutečně,
že sice vezme ruku (někdy i nohu) do tlamy, ale skutečně silou nestiskne.
A nyní zpět k našemu tématu. Pokud v této chvíli majitel psa (pokud
nejde o toulavého psa) či rodiče (pokud ovšem jsou vůbec schopni rozlišit a
reálně posoudit situaci) dítěti okamžitě danou situaci nevysvětlí (samozřejmě
zde bereme modelově pouze lehké zranění nevyžadující nemocniční zákrok a pes má
všechna očkování), tak si právě začali behaviorálně fóbii vytvářet. Tzn.lze
predikovat, že postupně se začnou se vyhýbat psům, a tak se fobie čím dál více
prohlubuje. Zde tedy máme krásný příklad kombinace fóbie na základě reálného
prožitku, ale současně i fóbii sociální, kdy vlivem rodičů (ať již vědomě či
nevědomě) je u dítěte negativní postoj k psům posilován. A tím se rozbíhá následný přenos fobie z generace
na další generace. A to je bohužel problém, protože s takto vytváří postupně
větší skupina takto smýšlejících lidí.
A nyní opačně k zvířecí psychologii.
Nejprve odstraňme dva zažité mýty o zvířatech
1. Zvířata nemyslí - není pravda jinak
by v přírodě nemohla přežít. Ale myslí na základě jednoduchých signálů.
2. Zvířata mají vlastnosti a uvažují jako lidé – není pravda, vlastnosti jim
dáváme my lidé. Současně ovšem i zvířata mají svoji individualitu, velmi často
říkáme vlastní povahu.
Dítě, ať bylo skutečně pokousáno, či jen varováno (a nebylo mu vysvětlena
příčina, proč se tak stalo), si v našem modelovém případě nese strach ze
psů po celý život, a když vidí na ulici podobného či jakéhokoli psa, tak
znejistí, či se začne bát. V tuto chvíli již nevědomky začne vysílat určité
signály, a pes samozřejmě tenhle pocit vycítí. Některá zvířata (nejen psi) mají
silně vyvinutý cit, takže vycítí, že člověk je např. nemocný např. silný
diabetik, epileptik apod., pes toto vycítí, ale to nutně neznamená, že pes
zaútočí.
S tímto velmi úzce souvisí fakt jak je pes vychovaný,
na vodítku, jakou má povahu atd.
Na druhou stranu musíme ovšem i přiznat, že stále existují majitelé psů, kteří
se velmi baví tím, když vidí jak se psa lidé bojí. Nemluvě o pár jedincích,
kteří záměrně psy navádí nejrůznějšími způsoby, aby pes budil ve svém okolí
hrůzu. Proto nelze ihned jednoduše stanovit, zda je pes agresivní , nevychovaný,
špatně vychovaný nebo záměrně vycvičený. Neboli zda se jedná o povahový nebo naučený rys.
Závěrečné shrnutí této části:
1. Ať již je či není dítě reálně pokousáno, tak je nezbytné s ním o
situaci pohovořit a vysvětlit mu nejen příčinu, ale také, že ne všichni psi
jsou „zlí“.
2. Pokud již nastala situace, že se dítě psů bojí, tak problém řešte s odborníkem
věnující se dané problematice, který rozumí vazbě lidského a zvířecího myšlení.
3. Nedávejte psům (zvířatům) lidské vlastnosti.