Jak se zbavit strachu ze psů

Díl první

Abychom fobii mohli úspěšně léčit, tak nejprve
musíme zajistit splnění následujících podmínek.

1. fóbii si přiznat si či fobii správně diagnostikovat
2. ochota pacienta (a jeho okolí) tento problém vůbec řešit
3. spolupracovat od začátku s odborníky s praktickými zkušenostmi na danou problematiku

Jako u každé, léčby či terapie se jako první seznamujeme s pacientem, zjišťujeme informace o prostředí v jakém žije. Cílem této části terapie je nutné zjistit, jak fobie u daného člověka vlastně vznikla. Pro zjednodušení provedeme jednoduchou klasifikaci fobií na dva typy. Buď se jedná o fóbii vzniklou na základě reálného prožitku, ať již přímo pacienta, či přímé účasti u např. útoku a nebo se jedná o sociální či kolektivní fóbii přenesenou např. dětmi, rodinou (příčiny mohou být opět nejrůznější, a mohou být skutečně i na historicky reálném základu) apod.  Zpravidla tedy řešíme kombinaci těchto fóbií.

Podívejme se nyní na jeden modelový případ.

Velmi častou příčinou je zážitek z dětství, kdy dítě kousl pes.  

Nejprve trochu z kynologie – musíme správně rozlišit, zda se jedná o skutečné pokousání, tj. napadení či obrana psa nebo zda se jedná o „poslední“ varování psa před dalším skutečným útokem. Toto „poslední“ varování psem probíhá sice skutečně, že sice vezme ruku (někdy i nohu) do tlamy, ale skutečně silou nestiskne. 

A nyní zpět k našemu tématu. Pokud v této chvíli majitel psa (pokud nejde o toulavého psa) či rodiče (pokud ovšem jsou vůbec schopni rozlišit a reálně posoudit situaci) dítěti okamžitě danou situaci nevysvětlí (samozřejmě zde bereme modelově pouze lehké zranění nevyžadující nemocniční zákrok a pes má všechna očkování), tak si právě začali behaviorálně fóbii vytvářet. Tzn.lze predikovat, že postupně se začnou se vyhýbat psům, a tak se fobie čím dál více prohlubuje. Zde tedy máme krásný příklad kombinace fóbie na základě reálného prožitku, ale současně i fóbii sociální, kdy vlivem rodičů (ať již vědomě či nevědomě) je u dítěte negativní postoj k psům posilován.  A tím se rozbíhá následný přenos fobie z generace na další generace. A to je bohužel problém, protože s takto vytváří postupně větší skupina takto smýšlejících lidí.   

A nyní opačně k zvířecí psychologii.
Nejprve odstraňme dva zažité mýty o zvířatech
1. Zvířata nemyslí  - není pravda jinak by v přírodě nemohla přežít. Ale myslí na základě jednoduchých signálů.
2. Zvířata mají vlastnosti a uvažují jako lidé – není pravda, vlastnosti jim dáváme my lidé. Současně ovšem i zvířata mají svoji individualitu, velmi často říkáme vlastní povahu.

Dítě, ať bylo skutečně pokousáno, či jen varováno (a nebylo mu vysvětlena příčina, proč se tak stalo), si v našem modelovém případě nese strach ze psů po celý život, a když vidí na ulici podobného či jakéhokoli psa, tak znejistí, či se začne bát. V tuto chvíli již nevědomky začne vysílat určité signály, a pes samozřejmě tenhle pocit vycítí. Některá zvířata (nejen psi) mají silně vyvinutý cit, takže vycítí, že člověk je např. nemocný např. silný diabetik, epileptik apod., pes toto vycítí, ale to nutně neznamená, že pes zaútočí.

S tímto velmi úzce souvisí fakt jak je pes vychovaný, na vodítku, jakou má povahu atd.  

Na druhou stranu musíme ovšem i přiznat, že stále existují majitelé psů, kteří se velmi baví tím, když vidí jak se psa lidé bojí. Nemluvě o pár jedincích, kteří záměrně psy navádí nejrůznějšími způsoby, aby pes budil ve svém okolí hrůzu. Proto nelze ihned jednoduše stanovit, zda je pes agresivní , nevychovaný, špatně vychovaný nebo záměrně vycvičený.   Neboli  zda se jedná o povahový nebo naučený rys.